THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Naga Productions nie je žiadny distribučný gigant. Ide o menšie české (predovšetkým blackmetalové) vydavateľstvo so zhruba štvorročnou históriou a niekoľkými zaujímavými nahrávkami na konte. Dobrý adept na rozhovor o dianí v pozadí hudobného biznisu a princípoch fungovania toho najobyčajnejšieho metalového labelu. Čo všetko sa musí udiať, kým sa CD dostane do predaja, koľko to stojí, aká je šanca na návratnosť a aké sú možnosti na oslovenie potencionálneho kupcu, to všetko sa dozviete z nasledujúceho rozhovoru s Michalom Padourom, šéfom Naga Productions, bubeníkom HEIDEN a spoluorganizátorom Blacklights festivalu.
Načo je vôbec akejkoľvek kapele vydavateľstvo?
Vydavatelství by mělo kapele pomoci především s tím, že poplatí veškeré náklady (nebo alespoň jejich část) na výrobu hudebních nosičů a pomůže s distribucí, propagací jejich práce. Pak už záleží na tom, o jaký typ firmy jde a na jaké úrovni se pohybuje. Velké firmy kapele zajistí prakticky vše - například "booking agency", která ti dohodí koncerty, distributora merchandise, co se postará o oblečení a další serepetičky, které lidi milují. Dále je tu prestiž - pokud prostě vydáš CD u firmy, jež má opravdu zvučné jméno, jsou to body navíc a ve valné většině je to rozhodující aspekt v tom, zda tvá kapela opravdu prorazí nebo ne.
Čo z toho má vydavateľ? Ako sú nastavené jednotlivé provízie?
To záleží na domluvě a smlouvě, jakou vydavatel s kapelou podepíše. Existují různé formy spolupráce. Např. lze kapele platit nějaké malé procento z prodaných kusů a honorář za práva k vydání, také uhradit náklady za nahrávací studio a tak dále. Pak je tu samozřejmě druhá cesta - poplatit honorář a CD prodávat bez procent. Nebo jim dokonce nedat vůbec nic. Vydavateli zústane zbytek, t.j. peníze za distribuční nebo velkoobchodní prodej hudebních nosičů a merchandise. Jejich cena je opravdu sotva poloviční než cena, s kterou se koncový zákazník setká v obchodě. Je tedy dost důležité prodat co nejvíc kusů, aby se nemalé náklady vynaložené na výrobu, propagaci a distribuci vrátily. A pokud jde o malé firmy nebo jednotlivce, tam je to především o lásce k hudbě a entuziasmu.
Z predaja vlastného CD teda skupina veľa peňazí neuvidí. Nie je lepšie vydať si album sám a zinkasovať celú sumu?
Jak jsem řekl, jde o to, u jaké firmy kapela CD vydá a o jakou kapelu jde. Pokud jsi např. schopen se svou kapelou prodat více jak 1000 kusů během koncertů atd., pak nepotřebuješ malou firmu. Jenže větší firma by takových CD prodala třeba už 5000 (jen pro příklad). Pokud ovšem umíš jen dobře hrát a nevíš, kde udat své nahrávky, firma je pro tebe nezbytná. Setkal jsem se s názory některých, většinou mladých kapel, které tvrdily, že si akorát vydavatel mastí kapsu a oni nedostanou nic. Nic neuvidí i kdyby si CD vydala kapela sama a navíc jsou to jen další náklady. Hudební nástroje, platby nahrávacímu studiu, výroba CD, propagace. Když budou úspěšní, skončí na nule.
Ako je na tom finančne Naga Productions?
My létáme nahoru-dolů a je občas velmi těžké realizovat to, co by jsme chtěli. Například toto jaro se naskytla příležitost vydat finskou kapelu WYRD, ale už byl v plánu HEIDEN – „Obsidian“. Bylo to vše příliš nákladné a tak jsem si musel půjčit řádově desítky tisíc korun. Naštěstí se to podařilo včas poplatit a nebyly žádné další problémy. Nejsem sice žádný ekonom, ale zatím se mi daří Naga Productions držet v chodu. Není si nač stěžovat.
Prejdime k samotnému princípu práce vydavateľstva. Na začiatku je zrejme dohoda medzi ním a kapelou, ako k nej prichádza? Kto oslovuje koho?
V praxi to funguje tak, že velké množství kapel oslovuje labely, ale jen v několika málo případech dojde ke spolupráci Všechny kapely, které má Naga ve stáji, jsme oslovili sami a navrhli jim spolupráci. Pak už přichází handlování a přibližování se nějakému kompromisu. Pokud tedy nejednáte s kapelou hrající nekompromisní black metal (smích). Label většinou sleduje celkový potenciál kapely a její jméno mezi posluchači.
Akým spôsobom sa posudzuje ten potenciál?
Sleduješ, kolik lidí chodí na koncerty té kapely a jaký ohlas má na koncertech, kolik lidí o ní mluví, jak je na tom s recenzemi, co si o ní vlastně lidé myslí atd. A pokud jde o úplně novou kapelu, musíš se spolehnout na intuici.
Takže vydávate veci podľa preferencií druhých?
Právěže vůbec ne. Nejprve se to musí líbit nám samotným anebo musíme vědět, že je o tu skupinu opravdu zájem a má nějakou hodnotu. Nemůžu vydat něco, s čím se nedokážu nějak ztotožnit. To znamená, že třeba grind bych nevydal i kdybych věděl, že prodám deset tisíc. Je to muzika a podporuji jen to, čemu věřím a co mám rád. Není to tak jednoduché a ovlivňuje to spousta faktorů. Nelze to pojmenovat jednou větou. Jde o pocit z kapely. Nechtěl bych dopadnout třeba jako jedno francouzské velké vydavatelství, které má v dotazníku pro kapely kolonku „počet visitorů na myspace profilu kapely“.
Zaujímavé, o ktoré vydavateľstvo ide?
Listenable.
Kontakt je nadviazaný, čo prichádza na rad potom?
Poté se podpíše smlouva mezi kapelou a labelem. Jakmile má skupina hotovo, zařizuje se design CD a pak jde vše do výroby. Hudebníci dostanou svůj podíl z nákladu a label začíná makat na propagaci titulu. Rozesílají se promo CD ke zrecenzování nebo odkazy ke stažení pro ty, co chtějí raději mp3, domlouvají se místa na kompilačních CD časopisů, rozhovory s kapelou. Vše, co by mohlo lidem kapelu představit, popřípadě přiblížit a někoho zaujmout. Je taky třeba zajišťovat distribuci nahrávky a to jak fyzickou, tak i digitální. Pro digitální distribuci slouží firmy, které mají nasmlouvány různé servery jak iTunes, Rhapsody apod. Těm je třeba dodat CD, aby mohli vše obstarat. Fyzická distribuce je zajišťována oficiálními distributory v jednotlivých zemích a ty větší firmy se starají rovněž o export do celého světa - např. Plastic Head v Anglii, nebo Season of Mist ve Francii. A když není zájem ze strany distributorů, nabízí se CD různým e-shopům a distrům, buď za cash a nebo výměnou za jiné tituly, které si pak label prodá přes svůj shop.
Počul som, že mnoho vydavateľstiev už kompletne vypúšťa promo CD, údajne sa pri ich rozosielaní stretávajú s ignoráciou médii a vraj ani samotný článok nemá až taký vplyv na predajnosť. Podľa ich slov sú to už vyhodené peniaze.
Je to tak. Poslání CD na propagaci něco stojí a pokud je výsledkem pouze ignorace, jsou to vyhozené peníze. Určitě má smysl udržovat spolupráci s velkými tištěnými magazíny a pak selektovat webové portály na ty smysluplné a dále na ty, které jsou ochotné spolupracovat. Z vlastní zkušenosti vím, že je to necelých 50%. Těžko říct, jaký by byl dopad toho, kdyby se propagace tímto směrem zcela vypustila. Myslím, že pro velké kapely a labely by to nebyl problém, ale ti menší se musí snažit. Pro propagaci existuje i tzv. iPool. Je to placená služba, která usnadňuje spolupráci s médii při šíření nahrávek v mp3 a shromažďování názorů kritiků.
Na akom princípe to funguje?
Zaplatíš si účet iPool pro tvou firmu, vybereš si kapacitu a tam nahraješ vše co chceš prezentovat. Nejlevnější verze vyjde na cca. 80 Euro na 3 měsíce. Ke každému albu nahraješ skladby v mp3, obrázky kapely, obal CD, informace třeba ve formátu PDF. Kritik, nebo distribuční partneři dostanou přesnou představu a všechny podklady k tomu, aby si udělali názor. Dále je tam i možnost vkládat přímo kritiku a tak má label i přehled, kdo už svůj názor poslal a kdo ne. Ten může i používat k propagci – formou citací atd. Každý kritik má svůj unikátní login a vše je tedy podchyceno velmi dobře. Pěkná, ale drahá věc ne české poměry. Hlavní problém je v tom, že drtivá většina recenzentů nechce pracovat s mp3 formátem, takže se může stát, že i iPool budou vyhozené peníze
Aké sú české pomery oproti tým zahraničným?
Chudší, máme malý trh a v západní Evropě stále nejsme rovnocenní obchodní partneři. Uvidíme, jak dlouho bude trvat, než se to změní.
Čo to v praxi znamená, že nie ste rovnocenní obchodní partneri?
O naše produkty nejeví distributoři zájem, přestože např. EMANCER nebo WYRD jako nečeské kapely v minulosti pro jiné (německé, italské, britské) firmy distribuovaly. Spíš než dodavatele v nás vidí odběratele a tam by naše úloha měla skončit.
Dá sa s tým niečo robiť?
Myslím, že jen vytrvale pracovat a dokázat překousnout tyhle nesmyslné nezdary. A taky se vyhnout podobným extempore jako byl Unholy Fest, to nám tu všem kazí jméno. I když je pravda, že Unholy fest nebyl český problém...
Okolo akej čiastky sa zhruba pohybujú výrobné náklady na jedno CD?
To záleží na tom jaký formát chceš udělat, v jakém množství a samozřejmě jakého seženeš dodavatele. Platí, že čím víc kusů, tím nižší je cena za kus. Přibližně se jedná cca o 10% maloobchodní ceny. Ale tady kladou meze výrobci a dodavatelé, takže kdoví, kam až se dostaneme.
Dajme tomu, že si niekto želá tisíc kusov klasického nosiča.
Bude ho to stát zhruba 25-tisíc až 35-tisíc Kč.
Teda 25-35 Kč na kus, prečo potom bežná nahrávka stojí desaťnásobne viac?
Protože distributorovi prodáš CD za cca 100 Kč, ten ho prodá maloobchodu za 230 Kč a malobchod ho prodá za 420 Kč. A proč? To je snad jasné, nestačí jen vrátit náklady, ale vydavatel musí někde bydlet a něco jíst a distributor musí mít z čeho platit pronájem skladu a platit zaměstnance. Taky jí a pije a to samé platí pro maloobchodníky. Výrobní hodnota automobilu taky není 350-tisíc Kč. Kdo tomuhle nerozumí, ať vycestuje na Sibiř.
Takže súčasné tlaky a snahy o zníženie ich ceny ti asi nepripadajú veľmi reálne.
Je to jen výsledek malých prodejních čísel. Prodejci mají pocit, že snížením ceny docílí trvalého zvýšení prodeje. To je nesmysl, mělo by jít o trvale udržitelný stav a tedy pokusit se upřít snahy jiným směrem. Přistupovat k CD formátu jako k merchandise a ne jen jako k hudebnímu nosiči. Jak donutit posluchače, aby upřednostnil koupi CD před pouhým stažením mp3 souborů z internetu? Chce to něco navíc - design, bonusy ve formě suvenýrů atd. Prostě je třeba nejspíš jít s dobou a přizpůsobit se současným manýrům. Slevy jsou platné u titulů, které se prostě stabilně neprodávají, ale nevidím důvod proč slevňovat úspěšné kapely. Ono je to taky dost ponižující, vidět své CD v obchodě za 50 Kč. Vždyť víc stojí i cigarety!!!
„CD ako merchandise, nielen ako hudobný nosič“ – znamená to, že ľudia idú v súčasnosti skôr po forme ako po obsahu?
Obsah jako takový je dostupný zadarmo na internetu, tak proč by kupovali něco, co už doma mají, když to nebude nějak vyjímečné? Pokud si donesu domů nové originální CD a najdu v něm akorát ubohý dvojlist se strohým designem, tak nejspíš budu litovat vynaložených peněz. Ale pokud to bude graficky opravdu vypiplaná práce a navíc speciálně zabalená, budu nadšen a dám za to i jednou tolik. Proč strkají DIMMU BORGIR do CD zrcátko k přečtení obrácených textů? Proč v Německu vycházejí super A5 dvoj-digiCD formáty a Japonci mají dokonce svoje exkluzivní bonusy ve formě nevydaných skladeb? Když chceš něco prodat, musíš mít co nabídnout krom morálního práva a čistoty při poslechu. Možná tudy vede cesta. Každopádně, někdo ty slepé uličky lidského poznání musí prozkoumat a říci: „Tudy ne, přátelé“. Viz Jára Cimrman (smích).
Okrem „vyčačkaných“ CD sú momentálne v móde hlavne tričká, mikiny a iné ošatenie.
Určitě. Mocná většina běžných konzumních posluchačů se dívá hlavně po módnich doplňcích. Svou oblíbenou kapelu chcou mít na triku. A proč ne, když se jedná o oficiální merchandise? Horší je to v případě, kdy nějaký vypečený šašek někde naskenuje obal CD EMPEROR a pak to špatně vytištěné prodává, kde se dá. Bohužel, lidé koupí i takové hnusy. Poptávka po textilu a suvenýrech je vidět třeba na festivalech, kde lidé chodí po stáncích většinou s hlavami vysoko zdviženými k vystaveným tričkám, než skloněnými ke stolu kde jsou CD. Super byla taky hláška, kterou jsem zažil letos na jednom festivalu: „Pojď pryč, tady mají jenom cédéčka!“ (smích)
Ako ide predajnosť napríklad na festivaloch a pri klasickej distribúcií poštou? Kde toho predáte viac?
Za tři dny festivalu toho prodám tolik co přes e-shop za měsíc. Ale musí jít o opravdu veliký festival, kde jsou tisíce lidí.
Živí ťa práca v labeli, alebo je to len hobby?
Já jsem letos odpromoval a až do srpna jsem byl brán jako student, takže mi živobytí obstarávali rodiče, ale v září jsem se přestěhoval s přítelkyní do bytu a musíme se začít živit sami. Dávám si 3-měsíční zkušební lhůtu a když uvidím, že to nepůjde, budu muset skončit, nebo to opravdu výrazně omezit. Na té úrovni, jakou dělám, nelze vést label jako bokovku po práci, chce to „full-time“.
Budúcnosť Naga Productions teda nie je veľmi istá.
Je to jako s každým podnikáním. Nikdy nevíš co a jak bude v budoucnosti, pokud nemáš 5 milionů na kontě. Já se samozřejmě budu rvát až do konce, jako vždycky ve všem, co dělám. Každopádně, labelu se nyní daří, ale musí mi zbýt na nájem a nějaké jídlo. Oblečení neřeším, image žebravého mnicha mají lidé rádi (smích).
Ak by to nešlo ideálne, nezvažoval by si aj to rozšírenie distribúcie o iné žánre? Napríklad o grind, ktorý si predtým apriori odmietol.
V distribuci se nebráním v podstatě ničemu, ale jako vydavatel zůstanu jen u toho, co mě oslovuje. Na druhou stranu nevím, zda má smysl se pouštět do distribuce titulů, které tu jde poměrně snadno získat u spousty jiných firem.
Ako je to s Blacklights Festivalom, ktorý organizuješ? Prvý ročník bol finančným neúspechom, plánuješ aj pri ňom „bojovať až do konca“?
Ten konec už nastal. Prodělali jsme tolik peněz, že bychom si za ně mohli koupit nové levnější auto. Nemůžu pracovat čtyři měsíce na Naga Productions a pak to vyhodit do luftu za Blacklights. Zákon trhu je jasný - kde není poptávka, není třeba ani nabídky. Navíc festivalů je tu dost, takže prosadit se je nyní opravdu velmi těžké. Chtěli jsme udělat alternativu a padli jsme na hubu - dobře nám tak.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.